Státy 5 (představitelé Sovětského svazu a Ruska, od r.1917)
Představitelé státu:
Republika – předsedové Rady ministrů (představitelé Bílého Ruska)
55. Georgij Jevgeňjevič Lvov * 1861 Drážďany, + 1925 Paříž (1917). Předseda Rady ministrů (předseda vlády). Pocházel ze zchudlého knížecího rodu. Jeho rodiče byli donuceni prodat statky u Moskvy a odjeli do Drážďan. Po jeho narození se rodina vrátila do Popovky, kde matka zdědila statek. Vystudoval gymnázium.
Jeho rodiče neuměli hospodařit s penězi a tak byl zadlužený statek dán do zástavy. Grigiruj se svým bratrem vynaložili velké úsilí, aby rodinný statek zachránili. Podařilo se jim vybudovat prosperující zemědělský podnik, který si na sebe mnohonásobně vydělal. Později vystudoval práva na Moskevské univerzitě. V r. 1900 se stal předsedou Zemské správy v Tulské gubernii. Stal se poslancem Státní dumy a velkým kritikem carské byrokracie. Byl členem zednářské lóže a chtěl zachovat monarchii.
Odvolal gubernátory a nahradil je komisaři vlády, kteří k tomu neměli žádné schopnosti. V čele Ruska byl od 2. 3. – 7. 7.1917. Byl odvolán po krizi vlády, která nepracovala a nepokračovala v reformách. Po VŘSR spolupracoval s Bílým hnutím, byl zprostředkovatelem v rozhovorech s prezidentem USA Wilsonem. Odjel do Paříže, kde se živil šitím peněženek a náprsních tašek.
56. Alexandr Fjodorovič Kernskij * 1881 Simbirsk, + 1970 New York (1917). Hluboce věřící pravoslavný křesťan. Byl synem ředitele gymnázia v Simbirsku. Vystudoval filosofickou a právnickou fakultu na Petrohradské univerzitě. Poskytoval právní rady obětem „Krvavé neděle“ a pracoval jako obhájce.
Za protivládní činnost byl uvězněn v r. 1905. V r. 1912 se stal poslancem Dumy. Byl členem zednářské lóže a nesouhlasil s bolševiky – marxisty. V Prozatímní vládě se stal ministrem spravedlnosti. 7.7. se stal premiérem. Ustanovil „Direktorium pěti členů“ a prohlásil Rusko republikou. Po bolševickém státním převratu se skrýval v Rusku, pak odjel do Finska. V r. 1918 odjel do Anglie, žil v Německu, ve Francii a v r. 1940 odplul do USA. Jeho syn, který žil v Anglii, ho nechal převézt do Londýna, kde byl pohřben.
57. Alexandr Vasiljevič Kolčak * 1874, + 7. 2.1920 (1918 – 1920). Narodil se ve vojenské rodině a sám byl poručíkem. Od r. 1912 sloužil u Baltské flotily. V r. 1916 se stal kontraadmirálem a viceadmirálem. Znechucen situací odešel do penze. Odejel do USA, kde pracoval jako expert na miny. V r. 1917 se přemístil do Japonska.
Před uzavřením míru Lenina s Německem vstoupil do anglického vojska. Představitelé Bílého hnutí ho přemluvili k návratu do Ruska a stal se ministrem Direktoria. Následně provedl státní převrat, zrušil Direktorium a prohlásil se ruského vládce Samoděržitěla. Založil Všeruskou radu obchodu a zreformoval hospodářství.
V lednu 1920 ho porazila Rudá armáda a on se vzdal úřadu, který předal A. I. Děnikinovi. Rudá armáda porazila i Děnikinovo vojsko a ten byl nucen Kolčak byl zajat československými legionáři a předán Politcentru a Vojenskému revolučnímu výboru. Na příkaz Moskvy zastřelen.
58. Petr Nikolajevič Wrangel * 1878 Rostov, + 1928 (1920 – 1922). Pocházel ze starého dánského rodu. Jeho předkové bojovali se švédským králem Karlem XII. proti Petru I. V 18. století spojili svůj osud s Ruskem. Studoval na gymnáziu v Rostově a Báňský institut v Petrohradě, který dokončil v r. 1901 a získal diplom důlního inženýra. Vstoupil do armády a byl zařazen do jízdního pluku carské gardy. V r. 1909 absolvoval Nikolajevskou vojenskou akademii a jezdeckou školu. Oženil se s dvorní dámou carevny Olgou Michailovnou Ivaněnkovou a měli 2 syny a 2 dcery. 1904 – 1905 bojoval v rusko-japonské válce. Mimo vojenské činnosti byl vynikajícím básníkem. V r. 1914 odešel bojovat do Východního Pruska, kde byl v r. 1917 povýšen na generálmajora. Po převratu v říjnu 1917 vycestoval na Krym a žil na Jaltě. Zázrakem se vyhnul trestu smrti zastřelením, V r. 1918 vstoupil do armády Bílého hnutí, kde byl za vynikající výsledky povýšen na generálporučíka. Protože se nedohodl s Děnikinem, odešel do výslužby a opustil Rusko. Za krátkou dobu byl povolán zpět a velel jednotkám jižního Ruska na Krymu. Jednotky přejmenoval na Ruskou armádu a stal se nejvyšším vládnímpředstavitelem Ruska. Byl poražen Rudou armádou a se svými vojáky uprchl na lodi do Turecka. Tam přetvořil armádu na Ruský vojenský svaz pro nelegální operace v SSSR. Poslední roky žil s rodinou v Bruselu, kdy byl důlním inženýrem. Zemřel několik dní před svými 50. narozeninami.
59. Michail Konstantinovič Diterichs * 1874, + 1937 Šanghaj (1922). Poslední představitel Bílého Ruska. Pocházel ze starého rytířského rodu. Jeho předkové pocházeli z Moravy. Jeden z jeho předků byl moravským markrabětem a členem rady Svaté říše římské. V 18. století bojovali v ruských službách proti Napoleonovi. Byl příbuzný Jeho teta Olga byla snacha L. N. Tolstého. Její dcera učila děti Stalina cizím jazykům. V r. 1897 se Michail oženil s Marií Alexandrovnou, měli syna Nikolaje a dceru Natálii. Za 1. světové války se rozvedl a vzal si Sofii Emilijevnu Bredovou. S ní měl dceru Agniji. Studoval Nikolajevskou akademii v Petrohradě, sloužil v rusko-japonské válce a byl za zásluhy povyšován. Byl jmenován členem vojenského carského štábu. Stal se kmotrem velkoknížete Alexeje Nikolajeviče, následníka trůnu. Za 1. světové války byl povýšen na generála a byl mu udělen francouzský řád Čestné legie. Odmítl po převratu nabízenou spolupráci s bolševiky. S falešným pasem na jméno Schiretid (jeho příjmení opačně) se spojil v Kyjevě s Československými legiemi a podařilo se mu svrhnout vládu sovětů po délce Transsibiřské magistrály až do Vladivostoku. S podporou T. G. Masaryka byl náčelníkem štábu Československých legií a jeho pobočníkem byl Ludvík Svoboda (1968 – 1975 prezident ČSSR). V r. 1919 byl přeřazen do armády admirála Kolčaka, který ho pověřil vyšetřováním smrti carské rodiny. V r. 1922 velel armádě Východní fronty a svolal Zemský sněm, který přijal obnovu monarchie. Panovníkem se měl stát vnuk cara Alexandra III. , velkokníže Nikita Alexandrovič. Vojska Zemské obrany byla poražena Rudou armádou a Vladivostok se vzdal. Diterichs utekl do Číny, kde zemřel. Jeho hrob se nezachoval, protože za Mao Ce-Tunga byl hřbitov v Šanghaji zrušen a na jeho místě postaveny domy.
Sovětský svaz – SSSR (Sojuz sovětskich socialističeskich respublik – Svaz sovětských socialistických republik) založen 30.12.1922, rozpadl se 8.12.1991.
předsedové Nejvyššího Sovětu (původně předseda Sovětu lidových komisařů), hlava státu
60. Vladimír Iljič Lenin (vlastním příjmením V. I. Uljanov) * 22. 4.1870 Simbirsk, + 21. 1.1924 Gorki u Moskvy (1917 – 1924). Oficiální komunistická verze byla, že příjmení Lenin si dal podle řeky Leny, kde byl ve vyhnanství. Pocházel z rodu nižší šlechty. Otec I. N. Uljanov, středoškolský inspektor, matka M. A. rozená Blanková. Měli 8 dětí. Nejstarší Alexandr byl popraven v r. 1887 za pokus o atentát na cara Alexandra III.
Lenin vystoupil z církve, údajně proto, že mu pop dal pohlavek ve škole na výuce náboženství. Vystudoval gymnázium a práva na Kazaňské univerzitě. Tam pořádal tajné studentské schůze. Když byla jedna schůze prozrazena a měl se zodpovídat z účasti na ní, napsal žádost o propuštění a začal studovat učení německých socialistů Karla Marxe (* 5. 5.1818) a Bedřicha Engelse (* 28.11.1820). V r. 1891 složil externí zkoušky na univerzitě v Petrohradu.
V r. 1893 působil v revolučním hnutí. V r. 1895 založil Svaz boje za osvobození dělnické třídy. Za tuto činnost byl uvězněn a poslán do vyhnanství na Sibiři. V r. 1894 se oženil s ošklivou Naděždou Konstantinovnou Krupskou. Sňatek uzavřel proto, aby s ním mohla žít ve vyhnanství. V r. 1900 dostal povolení odjet z Ruska do ciziny, kde pokračoval v protivládní činnosti. V r. 1901 použil poprvé pseudonym „Nikolaj Jegorovič Lenin“ ze svého pasu. Tento pas svého otce mu v r. 1900 půjčil šlechtic Sergej Nikolajevič Lenin, na prosbu své ženy Olgy Nikolajevny. Ta byla přítelkyní Naděždy Krupské.
V emigraci založil Sociálně demokratickou stranu a ilegálně se vrátil do Petrohradu v r. 1905. Po odjezdu pobýval v Anglii, Belgii, Francii, ve Švýcarsku a v Rakousku. V r. 1909 docházela do jejich domácnosti francouzská revolucionářka Inés Armandová, manželka moskevského průmyslníka. Ta se stala, se souhlasem Krupské, Leninou milenkou. Na začátku 1. světové války byl zatčen jako ruský špion v Poroninu v Rakousku-Uhersku. Byl vyhoštěn do neutrálního Švýcarska. Na jaře 1917 se vrátil se skupinou emigrantů do Ruska.
Podporovali ho Němci, kteří měli zájem, aby byla situace v Rusku destabilizována. Lenin, ani emigranti nebyli známými osobnostmi. Ukrývali se u jezera Razliv, kde vytvořili novou vládu – Sovět lidových komisařů. Lenin se stal jejím předsedou. Po návratu Lenina do Moskvy vzal sebou obě své ženy. Vůdce komunistů v Rusku.
Vyprovokoval Říjnovou revoluci (VŘSR = velká říjnová socialistická revoluce 25.10.1917 (podle gregoriánského kalendáře 7.11.), která svrhla Prozatímní vládu v části Ruska. 26.10. vyhlásil převzetí moci.
Rodinu cara Mikuláše II. a mnoho dalších obyvatel Ruska, dal popravit. Provedl reformu juliánského kalendáře na gregoriánský a nařídil, aby po 31. 1. následoval 14. 2.1918. Byl přesvědčen, že pro výhody, které mu to přinese, je nutno porušovat etické i křesťanské principy. 30. 8.1918 byl na něho spáchán atentát, který nebyl nikdy objasněn. Lenina zasáhly dvě střely z revolveru. Propaganda vymyslela verzi, že na něho střílela teroristka Fanny Kaplanová (nikdy neexistovala).
Po vyléčení měl podlomené zdraví i psychiku. V r. 1920 Inés Armandová zemřela na choleru a manželé Leninovi ji tajně pohřbili u Kremelské zdi. V r. 1922 těžce onemocněl aterosklerózou krční tepny. Ochrnul na pravou stranu těla a úplně ztratil řeč. Odjel do osady Gorki, kde zemřel.
61. Alexej Ivanovič Rykov * 1881, + 1938 (1924 – 1930). Pocházel z rolnické rodiny. V 10 letech osiřel. V r. 1898 vstoupil do Ruské sociálně demokratické strany. Studoval práva na Kazaňské univerzitě a byl poslán do emigrace, kde se seznámil s Leninem. Po převratu se stal ministrem vnitra. V době Leninovy nemoci byl jeho zástupcem a po jeho smrti se stal předsedou Sovětu lidových komisařů. V r. 1930 byl odvolán. Od r. 1931 byl komisařem pošt. V r. 1937 byl na příkaz Stalina zatčen a zastřelen. V r. 1988 byl posmrtně rehabilitován.
--- Lev Davidovič Trockij * 1879, + 21. 8.1940 Quaiacana v Mexiku, (1920 – 1925). Vlastním příjmením Bronštejn. Pocházel z majetné zemědělské rodiny. Studoval na gymnáziu v Oděse. V 17 letech se stal revolucionářem a v r. 1898 byl zatčen a poslán do vyhnanství do Irkutska. V r. 1902 uprchl za hranice, kde se seznámil s Leninem. V r. 1905 se vrátil, zúčastnil se 1. revoluce a byl zatčen. Poslán opět do vyhnanství na Sibiř. Během transportu utekl a pobýval v několika státech v Evropě i v USA. V r. 1917 se vrátil do Petrohradu. Lenin mu dal přezdívku „Nejlepší bolševik“ a jmenoval ho lidovým komisařem pro zahraničí. Stal se předsedou Revolučního vojenského sovětu. Prosazoval „kulometné“ metody budování socializmu. Kontroloval armádu a dopravu. V r. 1924 byl pro Stalina velkou hrozbou, protože měl mnoho přívrženců. V r. 1925 byl odvolán z Revolučního sovětu. V r. 1927 byl odeslán do Alma-Aty a za dva roky deportován do Turecka. Odtamtud odjel tajně do Francie, žil v Norsku, kde ho stalinisté našli a deportovali do Mexika. Zde zahynul při atentátu, který provedli orgány NKVD na Stalinův příkaz. Španěl Ramón Mercader mu zasadil do hlavy ránu sekáčkem na led. Byl dvakrát ženat: 1. A. I. Sokolovská, dvě dcery – Zinaida a Nina. 2. N. I. Sedová, dva synové – Lev a Sergej. Jediná Nina zemřela ve stáří přirozenou smrtí, všichni ostatní členové rodiny zemřeli tragicky.
62. Josef Vissarionovič Stalin * 1878/1879, + 5. 3.1953 (1930 – 1953), vlastním příjmením Džugašvilli. Příjmení Stalin si dal podle své pevné vůle – ocel = stal. Údaje o jeho životě jsou velice rozporuplné. Narodil se v Gori (Tifliská gubernie v Gruzii). Jeho otec Vissarion Ivanovič Džugašvili byl rolník. Matka byla v domácnosti. Příbuzní a známí mu říkali Soso (gruzínský domácí tvar jména Josif). V dětství byl često nemocný a prodělal neštovice, které mu zanechaly stopy na celý život. Absolvoval základní církevní školu a studoval na církevním semináři v Tiflisu (Tbilisi), okdud byl vyloučen pro revolucionářské názory. Při rvačce si zmrzačil levou ruku. V oficiálním životopise je uvedeno, že mu ji přejel vůz za nejasných okolností. V r. 1898 vstoupil do sociálně demokratické strany, v r. 1901 přešel do ilegality a začal být profesionálním revolucionářem v řadách budoucích bolševiků. V ilegalitě používal jméno „Koba“ a „Stalin“, pod kterým je známý v dějinách. Pod tímto jménem byl znám už po Únorové revoluci v r. 1905. Byl cílevědomý, vytrvalý, ale podezíravý. Po převratu se stal komisařem (ministrem) pro národnosti. Lavíroval mezi Leninem a Trockým. V r. 1922 byl zvolen generálním tajemníkem Ústředního výboru strany bolševiků. Tato funkce mu umožnila dosazovat kádry na stranické funkce. Obsadil je sobě věrnými lidmi. Začal se postupně zbavovat svých oponentů. V r. 1934 byl v Leningradě (Petrohrad) zavražděn Sergej Mironovič Kirov a Stalin to využil jako důvod k masovým represím. Dal popravit miliony lidí. Mezi nimi byli i jeho bývalí spolupracovníci a soudruzi, ale hlavně prostí občané. V r. 1934 byl „zvolen“ tajemníkem ÚV a soustředil ve svých rukou všechnu moc. V r. 1941 se stal ministerským předsedou a premiéra V. M. Molotova přeřadil jako místopředsedu Sovětů. Za 2. světové války zastával mnoho vojenských, stranických i státních funkcí. V r. 1945, kdy měl hodnost maršála Sovětského svazu, což byla nejvyšší vojenská hodnost, si „dal udělit“ hodnost generalissimus. Pod jeho vedením vyhrál Sovětský svaz 2. světovou válku za cenu ohromujících obětí 20 milinů vojáků, kteří museli jít do boje, jinak by byli zastřeleni. K ovládnutí světa vyvolal studenou válku a nesmiřitelný boj s nekomunisticky smýšlejícími lidmi. Byl dvakrát ženatý. S první manželkou Kateřinou Svanidzovou měl syna Jakova (Jakub). Po jeho narození zemřela. Po VŘSR se oženil se 17 letou Naděždou Allilujevovou. V r. 1932 spáchala sebevraždu. Spolu měli syna Vasilije a dceru Světlanu. Na jaře 1953 připravoval na své dače (chatě) v Kuncevu proces se skupinou lékařů. Zde měl záchvat mrtvice. Ochranka ho našla ležet v jídelně a zavolala k němu jeho zástupce, Beriju a Malenkova. Ti se rozhodli k němu nikoho nepustit a vládce největší země světa zemřel. Jeho syn Vasilij prohlásil, že smrti jeho otce někdo pomohl. Při jeho pohřbu v Moskvě bylo ušlapáno davem 500 lidí.
Po Stalinově smrti se o vládu v SSSR ucházeli dva muži: Lavrentij Pavlovič Berija (1899-1953), který byl považován za skutečného vládce země. Na vrcholu své moci byl svými politickými soupeři zatčen a v prosinci 1953 popraven (ve vězení zavražděn). Druhý byl G. M. Malenkov.
63. Georgij Maximilianovič Malenkov * 1902 Orenburg, + 1988 (1953). Narodil se v rodině úředníka. V r. 1920 vstoupil do Komunistické strany. Za 2. světové války sloužil jako písař a bojů se nezúčastnil. Po skončení války vystudoval Technickou vysokou školu. Po ukončení studia se stal pracovníkem ústředního výboru strany. Byl doporučen Stalinovi jako skvělý stranický pracovník. To bylo v době masových čistek, ve kterých obstál a dokonce se na nich podílel. V r. 1941 patřil k Stalinovým nejbližším lidem. Po roce 1945 spolupracoval s Berijou. 9. 3.1953 pronesl hlavní smuteční řeč na Stalinově pohřbu. 15. 3.1953 byl jmenován předsedou Rady ministrů SSSR. Předseda Nejvyššího sovětu. Dal zatnout a popravit svého rivala Beriju. Chybělo mu strategické myšlení, zapletl se do intrik a v r. 1955 byl odvolán z úřadu. Stal se ministrem elektrárenství. V r. 1957 hlasoval pro sesazení Chruščova a sám byl odvolán ze všech funkcí, které ještě měl. Stal se ředitelem elektrárny. V r. 1961 byl vyloučen ze strany a dostal zákaz pobytu v Moskvě. Mohl se vrátit až v r. 1968, kdy odešel do důchodu. S manželkou Valérií Alexejevnou měl dva syny a dceru.
64. Nikita Sergejevič Chruščov * 1894, + 11. 9.1971 (1953 – 1964). Narodil se v Kurské gubernii. Ještě nebyl polnoletý a už pracoval v dolech. V r. 1918 vstoupil do RKS(b) – Revoluční komunistická strana (bolševiků). V r. 1929 začal studovat na Průmyslové akademii v Moskvě. V r. 1931 se stal tajemníkem strany v Moskvě. Za 3 roky byl členem ÚV. V r. 1938 byl jmenován 1. tajemníkem strany na Ukrajině a za rok se dostal do nejbližšího okruhu Stalina. Byl pracovitý, cílevědomý, vypočítavý a neústupný. Za Stalina podepisoval bez váhání rozsudky smrti, aby ukázal bezmeznou oddanost. To, že dosáhl odstranění Beriji, přiznal neodůvodněnost postihů a v r. 1956 provedl rehabilitaci politických vězňů, posílilo jeho mocenskou pozici. Stal se předsedou Nejvyššího sovětu a odsoudil Stalinův kult osobnosti. Razil heslo: „Dohnat a předehnat Ameriku“ (myslel USA) Postupně ztrácel svoji soudnost, odtrhl se od reality a nemohl spoléhat na podporu veřejnosti. V r. 1964 byl sesazen a odklizen do zapomnění. Zemřel v nemocnici v Moskvě na následky třetího infarktu.Byl pohřben na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.
65. Leonid Iljič Brežněv * 1906, + 15.11.1982 Moskva (1965 – 1982). Narodil se v dělnické rodině v Jekatěrinoslavské gubernii. Vystudoval gymnázium, které bylo později přejmenováno na školu práce. Absolvoval střední školu zeměměřičskou v Kursku a Vysokou školu hutnickou. V r. 1938 se stal vedoucím propagace a agitace výboru strany. Za 2. světové války pracoval v armádě jako politický pracovník. Dosáhl hodnosti generálmajora. V r. 1950 ho Chruščov jmenoval 1. tajemníkem ÚV KSS Moldávie. Za dva roky se stal náčelníkem politického velení námořnictva. Neporjevoval své názory, ale plnil příkazy nadřízených. Z Moldávie povýšil na 1. tajemníka ÚV KSS Kazachstánu. V r. 1964 zradil svého dobrodince Chruščova a obsadil jeho funkci generálního tajemníka ÚV KSSS a předsedu Nejvyššího sovětu. Provedl hospodářskou reformu a zvýšil životní úroveň obyvatel. Udržoval v Sovětském svazu a v socialistických státech tuhý komunismus a na jeho podporu poslal 21. 8.1968 do Československa vojska Varšavské smlouvy a v r. 1979 sovětská vojska do Afghanistánu. V r. 1970 onemocněl a státní ceremonie mu působily velké trápení. Chystal se odejít na odpočinek, ale jeho spolupracovníci mu v tom bránili, protože mohli uskutečňovat své záměry. S přibývajícími léty si uděloval různá vyznamenání. Podle nepotvrzených zpráv zemřel už před 7.11.1982, ale aby nebyly narušeny oslavy VŘSR, byla jeho smrt oznámena až 15.11. Do hrobu ho ukládali dva vojáci, ale protože byl hrob krátký, při nadzvednutí u hlavy se jim rakev smekla a dopadla na dno hrobu.
66. Jurij Vladimirovič Andropov * 1914, + 9. 2.1984 (1982 – 1984). Narodil se ve Stavropolské gubernii. Jeho otec byl železničář. Ve 13 letech osiřel a v 16 se sám začal živit jako pomocný dělník, telegrafista a námořník. Vystudoval střední školu v oboru lodní doprava. Stal se 1. tajemníkem Komsomolu (komunistická organizace pro mládež) a v r. 1947 byl zvolen do ÚV KS Karélie. V r. 1950 se stal členem ÚV KSSS. 1954 – 1957 byl velvyslancem v Maďarsku. Byl účastníkem dramatických událostí v Maďarsku v r. 1956 a vzorem statečnosti při evakuaci personálu sovětského vyslanectví. V r. 1962 se stal ředitelem KGB (Tajná bezpečnost). Podporoval filmy s tématikou hrdinství sovětských rozvědčíků. Po Brežněvovi byl zvolen generálním tajemníkem ÚV KSSS a předsedou Nejvyššího sovětu. Zavedl přísné kontroly pracovní kázně, bojoval s korupcí a hospodářskou kriminalitou. Zlevnil vodku a lidé ji nazvali „andropovka“. Psal básně a poslouchal staré ruské písně, nechtěl bohatství ani vyznamenání. Po těžké nemoci zemřel.
67. Konstantin Ustinovič Černěnko * 1911, + 10. 3.1985 (1984 – 1985). Syn rolníka na Sibiři. V r. 1931 vstoupil do VKS(b). Absolvoval stranickou školu při ÚV a byl tajemníkem mnoha oblastních výborů. V r. 1950 se seznámil s Brežněvem, který ho přijal do svého okruhu a v r. 1956 ho přeložil do oddělení propagandy v Moskvě. Později se stal členem ÚV KSSS a Brežněvovým spolupracovníkem. Jako generální tajemník ÚV KSSS a předseda Nejvyššího sovětu byl velmi často nemocen a chod státu neovlivnil. Za měsíc po něm zemřel hlavní sovětský ideolog M. A. Suslov, který působil v Kremlu za Stalina (Chruščova, Brežněva, Andropova, Černěnka). Po jeho smrti nastaly v SSSR politické změny. Řízení státu se ujala nová vládnoucí garnitura.
Prezident Sovětského Svazu (Svaz sovětských socialistických republik)
68. Michail Sergejevič Gorbačov * 2. 3.1931 (1985 – 1991). První a poslední prezident SSSR. Narodil se ve Stavropolu (Stavropolský kraj) v rolnické rodině. Po 2. světové válce pracoval jako kombajnér. Za svoji práci byl vyznamenán Řádem rudého praporu práce. V r. 1950 mu bylo umožněno studium na právnické fakultě Moskevské státní univerzity. Zde byl zvolen tajemníkem vysokoškolského komsomolu. Na univerzitě poznal svou manželku Raisu Grigorijevnu Titarenkovou. Po studiu se vrátil do Stavroplu a stal se 1. tajemníkem městského výboru komsomolu (VLKSM = Všesvazový leninský komunistický svaz mládeže) V r. 1961 byl zvolen 1. tajemníkem Stavropolského krajského výboru strany a v r. 1978 se stal členem ÚV KSSS v Moskvě. Andropov mu umožnil časté cesty do zahraničí. V r. 1984 se setkal s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou (tejčrová). Jeho zásluhou končila studená válka, vyvolaná Stalinem. V r. 1985 byl zvolen generálním tajemníkem ÚV KSSS a předsedou Nejvyššího sovětu. V rámci socialismu chtěl demokracii, vyhlásil perestrojku (přestavbu) a glasnosť (volnost informací). Jejím autorem byl Alexandr Jakovlev (+ 18.10.2005). Projížděl socialistické státy a vysvětloval perestrojku, v r. 1987 přijel do Prahy, kde u československých komunistů vyvolal zděšení, jeho pobyt u nás dal příležitost k mnoha neplánovaným manifestacím.
26. 4.1986 vybuchl jeden ze čtyř reaktorů jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině (tehdy Ukrajinská sovětská socialistická republika). Černobyl (černobýl = pelyněk, který v okolí města hodně rostl). Podle oficiálních údajů si havárie a požár vyžádaly 31 mrtvých, 145 ozářených, 100 000 lidí bylo evakuováno, bylo zamořeno 415 obcí se 103 000 obyvateli. Radioaktivní mrak zasáhl hlavně severní Evropu. V letech 1986 – 1990 bylo posláno do Černobylu 60 000 likvidátorů (hasiči, vojáci, dobrovolníci).
V národnostních republikách zesílily separatistické snahy o samostatnost, docházelo ke konfliktům mezi etniky a vzrostla kriminalita. V r. 1990 byl zvolen prezidentem. V srpnu 1991 odjel na dovolenou na Krym. Jeho oponenti založili Státní výbor pro vyjimečný stav v SSSR a vydali prohlášení, že prezident: „nemůže ze zdravotních důvodů plnit své povinnosti.“ Snažili se zbavit Gorbačova vlády a zachránit Sovětský svaz. To se nezdařilo, ale Gorbačov byl nucen vzdát se svých funkcí, dopručit rozpuštění ÚV KSSS a celé strany.
rozpad SSSR – Sovětského svazu 8.12.1991 se sešli zástupci Ruska, Běloruska a Ukrajiny (vyhlásili samostatnost 1.12.1991) v Brestu, kde podepsali ukončení Sovětského svazu, který vznikl 30.12.1922.
Prezidenti Ruska (číslo)
69. (1) Boris Nikolajevič Jelcin * 1. 2.1931 Butka, + 23. 4.2007 Moskva (12. 6.1991 – 31.12.1999). První prezident Ruska.
Pocházel z vesnice Butka ve Sverdlovském kraji. Absolvoval Uralský polytechnický institut, kde získal titul inženýra. Pracoval ve stavebnictví aprojektoval bytovou výstavbu.
V r. 1961 vstoupil do KSSS. 1968 – 1975 byl okresním tajemníkem strany a 1976 – 1985 se stal 1. tajemníkem oblastního (krajského) výboru. Dal zbourat Ipťajevský dům, kde byl zavražděn car Mikuláš II. se svojí rodinou, aby se nestal poutním místem monarchistů. V r. 1985 se stal členem ÚV KSSS. V r. 1987 vystoupil s ostrou kritikou pomalé reformy perestrojky a požadoval její zrychlení. Byl vyloučen z ÚV.
Následkem rozčilení ho postihl infarkt a musel být hospitalizován. Získal velkou popularitu mezi lidmi. V květnu 1990 byl zvolen předsedou Ruské SFSR a v červenci vystoupil z KSSS. Při převratu na Gorbačova v srpnu 1991 zakázal Komunistickou stranu Sovětského svazu a inicioval vznik úřadu prezidenta Ruské federace. 10.7.1991 byl zvolen jako první ruský prezident. 8.12.1991 dohodl s ukrajinským prezidentem Kravčukem a běloruským vůdcem Šuškevičem rozpad Sovětského svazu.
V posledních letech vlády byl velmi nemocný a v roce 1999 si za svého nástupce vybral premiéra V. V. Putina. Ve svém posledním veřejném projevu oznámil, že abdikuje. Jeho pravomoci převzal Putin.
70. (2) Vladimír Vladimirovič Putin * 7.10.1952 Leningrad, (1. 1.2000 – 6. 5.2008). Narodil se v Leningradu (Petrohrad), kde vystudoval právnickou fakultu Leningradské státní univerzity. Mluvil plynně německy a anglicky. V letech 1975 – 1991 sloužil u KGB, 1985 – 1990 byl služebně v NDR (Německá demokratická republika).
20. 8.1990 požádal o uvolnění z KGB a pracoval jako pomocník rektora Leningradské státní univerzity. Od r. 1991 se stal předsedou výboru pro mezinárodní styk v Petrohradu. Do jeho pravomocí spadaly soudy, magistrát a zákonodárné orgány. V r. 1996 byl přeložen do sekretariátu prezidenta. V r. 1997 se stal náměstkem vedoucího kanceláře prezidenta Ruské federace a náčelníkem Nejvyšší kontrolní komise. V r. 1998 se vrátil do Státní bezpečnosti jako ředitel.
9. 8.1999 byl pověřen funkcí předsedy vlády a prezident Jelcin ho jmenoval svým nástupcem. Státní duma to potvrdila. Putin se zaměřil na likvidaci korupce, kriminality a terorismu. Získal sympatie veřejnosti a 26. 3.2000 byl zvolen 2. prezidentem Ruské federace. 8. 5.2008 - 7.5.2012 byl předsedou ruské vlády.
71. (3) Dmitrij Anatolijevič Medveděv * 14. 9.1965 Leningrad (Petrohrad). Vystudoval právnickou fakultu Leningradské univerzity. V roce 1989 se oženil se Světlanou Vladimirovnou Linnikovou. Narodil se jim syn Ilja Dmitrijevič.
Medveděv pracoval jako právní poradce předsedy pro mezinárodní styk v Petrohradu Vladimíra Putina. Ten ho vzal v roce 1996 do Moskvy, kde se po zvolení Putina stal ředitelem kanceláře prezidenta Putina. 14.11.2005 se stal místopředsedou ruské vlády. Prezidentem 7. 5.2008 – 7. 5.2012.
72. (4) Vladimír Vladimirovič Putin * 7.10.1952 Leningrad. 7.5.2012 se stal prezidentem Ruska a vystřídal Dmitrije Anatoljeviče Medveděva, kterého 8. 5.2012 jmenoval novým premiérem.
V březnu 2014 podpořil separatistické snahy Autonomní Krymské republiky o odtržení od Ukrajiny a její přihlášení se k Rusku (6.3.2014 vyhlásil Krymský parlament odtržení a 16.3. v referendu hlasovalo 97% obyvatel pro členství v Ruské federaci).