Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Osobnosti, zajímavosti a události v historii

 

Doba před Kristem

míč používali ho v Egyptě, Řecku, Římě, Číně.

palác - název tohoto slova pochází z latiny = dům na Palatinu (pahorek v Římě). Mít palác znamenalo mít dům na Palatinu, později se toto označení rozšířilo na všechny honosné stavby. Původní úřední titul palatin původně znamenal správce domu na Palatinu.

Thrákové (Trákové, původní obyvatelé Bulharska) starověký národ, který žil na severovýchodě Balkánu, byli proslulí chovem koní a velkou odvahou, obchodovali s Řeckem, s římskými panovníky vedli bitvy, v r. 45 po Kr. bylo Thrácké království začleněno do Římské říše.
    V okolí Kazanlaku (200 km od Sofie) je 1500 hrobek, v jedné z nich byl nalezena zlatá maska a zlatý poklad krále Setua III., který vládl v 5. století př. Kr., maska je otiskem mužské tváře včetně plnovousu (muzeum ve Varně), z tohoto století pochází největší thrácký chrám, objevený v r. 2002 v Plovdivu, chrám má v průměru 90 metrů.
    Thrákové vyráběli jogurt a v jejich řeči znamenalo slovo jogurt husté mléko, jog = hustý, urt = mléko. O rozšíření jogurtu do světa se zasloužil ruský biolog Ilja Mečnikov (nositel Nobelovy ceny za biologii v r. 1908). Podle statistiky ze 36 zemí zjistil, že v Bulharsku žije nejvíce stoletých lidí a usoudil, že je to díky komzumaci místního jogurtu. Velmi vysokého věku se dožívají na jihu Bulharska ve vysokohorských vesnicích v Rodopech (na 1. místě je vesnice Momčilovci).
    Lactobacillus bulgaricus je mikroorganismus, který se sráží v mléce, jogurt je zdrojem vitamínu B, kalcia a proteinů, má silné protinádorové účinky.

kolo vynalezeno v r. 3400 př. Kr. v Číně

zvony. Nalezeny ve hrobkách sumerského města Ur, které pocházejí roku 2300 př. Kr.
    V 936 př. Kr. navštívila krále Šalamouna královna ze Sáby, která se podle legendy jmenovala Sibyla. Šalamoun ji mimo jiné věci ukázal i zvonky na plašení vlaštovek, které svým trusem znečišťovaly chrám a palác.

Homér 8. století př. Kr. Autor řeckého eposu Illias a Odyssea, kde popisuje Trojskou válku a Odysseovo desetileté putování domů.

Thalés z Milétu (Thales), 7. – 6. století př. Kr., politik, inženýr, kupec, cestovatel, učenec, zkoumal nebeská tělesa, rozdělil rok na 365 dní a určil roční období.

Anaximandros, asi 610, † 546, řecký filozof a politik. Údajně vytvořil nejstarší první mapu tehdy známého světa v 7. a 6. století př. Kr. Příslušník MÍLÉTSKÉ ŠKOLY.
    Za počátek (ARCHÉ) všeho pokládal neomezeno“ (APEIRON), pravděpodobně ve smyslu prostorově neomezené a nediferencované vlhkosti, z níž postupně vznikaly další přírodní látky i jednotlivé druhy živých bytostí. Zdokonalil prostředky k určování rovnodennosti a slunovratů.

Ezop 6. století př. Kr., řecký pohádkář. Zavražděn v Delfách. Současník perského krále Kýra (Kýros), který dovolil Židům vrátit se z babylonského zajetí.

Král Xerxés I. 519 - 465 př. Kr., dal před bitvou v roce 480 př. Kr. zazvonit na obrácený kotel (zvon) a za půl hodiny vyrazil s armádou do Řecka. Je poražen u Salamíny, Platají a Mykalé.

Pythagoras ze Samu (Samos) * 580, + 500 př. Kr., narodil se na ostrově Samos, ve městě Pythagorion, usadil se v jižní Itálii, filozof, matematik, politik, je pokládán za autora matematické věty, založil školu, kde se učila matemetika, astronomie, hudba, lékařství.

Buddha (C,aka a Muni = c,aky a = mnich) * 560 v Nepálu, + 563/543 – 483/477 př. Kr. Bylo mu 80 nebo 66 let. Od jeho smrti se počítají roky buddhistického kalendáře.

Konfucius, * 551 Lu u Šantungu, + 479 př. Kr., vlastním jménem Kong (Kung), později Kong – fu – tse = mistr Kong, měl své učedníky, později napsal své učení do knihy Luen-jű.
    Hlavní myšlenka byla politická, že panovník má pomocí obřadů upevňovat morálku národa, jeho tradice, věrnost k panovníkovi a úctu k rodičům, od 5. století po Kr. mu byly stavěny chrámy a od 7. století byl jeho obraz ve veřejných budovách (školy, úřady) předmětem obřadů a úcty.

Sibyla. Podle legendy se Sibyla jmenovala i královna ze Sáby, která v roce 936 př. Kr. navštívila izraelského krále Šalamouna. Sibyl bylo několik, když zemřela jedna nastoupila na její místo druhá.
    Titul sibyla znamenal prorokyně. Sibyla Démofilé radila králi Aeneasovi, Sibyla Hérofilé zv. Kumánská přišla ke králi Tarquiniovi a nabídla mu 9 prorockých knih za 300 zlatých filippeioií. Král Lucius Tarquinius Superbus - Zpupný (+ 496 př. Kr.) odmítl zaplatit tak velikou sumu. Sibyla tři knihy hodila do ohně a za zbývajících 6 požadovala původní cenu. Král opět odmítl. Sibyla hodila do ohně další tři knihy a žádala stejnou cenu. Král knihy koupil za původní cenu 9 knuh.
    Proroctví se týkala varovných i nadjných předpovědí do budoucna. Král vládl do roku 509 př. Kr. , byl vyhnán z Říma a po jeho vyhnání byla založena republika. Jeho syn Sextus Tarquinius zneuctil Lukrécii, ženu Tarquinia Collatina. Lukrécie spáchala sebevraždu.

Hérakleitos z Efesu (Herakleitos), * 520, + 460 př. Kr., filosof, hlásal, že příroda se vyznačuje neustálým pohybem, že proměny světa řídí Rozum nazývaný Logo (Slovo).

Hérodotos z Halikarnasu, dějepisec, žil v 5. století př. Kr., Cicero ho nazval otec dějepisu”, pobýval v Egyptě v r. 450 př. Kr., označil Egypťany za nejzbožnější národ

Sókratés (Σωκράτης, Sokrates), * 4. 6. 469 př. Kr. Athény, + 399 př. Kr. Athény. Řezbář (sochař) jako jeho otecSofróniskos. Matka Phainareté. Filosof, tvrdil, že pouze v člověku je dobro.
    V Peloponéské válce byl vojákem. Vyznamenán za statečnost. Ve 44 letech se oženil, jeho manželkou se stala 19 letá velice nesnášenlivá žena Xantipa (symbol zlé a hašteřivé ženy). Spolu měli tři syny. V Athénách byl obžalován z bezbožnosti a kažení mládeže, odsouzen k smrti, vypil pohár jedu bolehlavu. Svým žákům sdělil, že je potřeba obětovat kohouta bohu Asklépiovi (lat. Aesculapius).
    Někteří historikové a filosofové ho považují za fiktivní postavu, vytvořenou Platónem. Je mu připisován výrok: Vím, že nic nevím.”, který ve skutečnosti zní: Jeden ani druhý z nás nic neví dokonalého, ale ten druhý se při svém něvědění domnívá, že něco ví, kdežto já se nedomnívám, že vím. Proto jsem nad něho moudřejší o to málo, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím.

Démokritos z Abdér (Demokrates), * 460 př. Kr., + 370/360 př. Kr., matematik, fyzik, astronom, lékař, materialista, vytvořil teorii o skladbě světa z atomů, lidské chování se musí podřizovat rozumu, aby člověk měl duševní klid.

Aristippos z Kyrény žák Sokrata. Založil kyrenskou školu. Štěstí (hédoné) viděl v tom, že co je příjemné, je dobré. Co je nepříjemné, je zlé. Toto jeho učení převzal Epikuros ze Samu (+ 271)

Platón (Πλάτων, Platon), * 428, + 347 př. Kr. Vlastním jménem Aristoklés. Filosof. Ve svých 20 letech se stal Sokratovým žákem. Po jeho smrti odešel do Itálie, do Egypta a do Kyrény.
    Ve 40 letech se do Athén vrátil a v posvátném háji nedaleko Atén založil vlastní školu Akademii (podle řeckého hrdiny jménem Akadémos), kde učil, že nad materiálním světem existuje dokonalý svět, člověk poznává dobro lidskou duší, která zná svět idejí. Akademia existovala do roku 529 po Kr., kdy ji zrušil císař Justinián I. Veliký.

Diogenés ze Sinopy (Diogenes ze Sinope), * 413/ 400 př. Kr., + 325/323 př. Kr., filosof. Učil podle školy Kyniků (cynik, podle řeckého slova kyón, kynik = pes).
    Tuto školu založil Antisthenes na athénském předměstí Kynosarges. Jeho žáci žili primitivním – psím životem. Lidské štěstí viděli ve ctnosti vědění. Odříkali si všechno, co je pro člověka příjemné. Dnešní adjektivum cynický má jiný obsah.
    Diogenés byl obviněn z penězokazectví a vyhnán z rodného města, odešel do Atén, kde se seznámil se Sokratem, učil, že člověk je povinem žít v souladu s přírodou, podle tradice bydlel v sudu a své potřeby omezoval na minimum.

Aristotelés ze Stageiry (Aristoteles), * 384 Chalkidika, + 322 př. Kr. Otec lékař. Řecký filosof, zajímal se o přírodní vědy, studoval na Akademii (Akademův háj). V r. 335 př. Kr. se vrátil z Makedonie do Athén, kde se stal žákem Platona. Vedl si velice samostatně a svého učitele začal kritizovat. Dokonce mu řekl, aby mu předal svou školu. Protože se tak nestalo, založil u chrámu Apollóna z Lykeionu vlastní školu Lykeion (lat. Lyceum).
    Byl vychovatelem Alexandra III. Velikého Makedonského, po jeho smrti vzplály od Athéňanů boje proti Makedoncům, jako pomahač Makedonců byl od Athéňanů vyhnán na ostrov.
    Vytvořil základy logiky, přírodovědy, estetiky a politologie. Organizoval vědecká bádání, do kterých zahrnul všechny vědní obory.Učil, že jsou dva principy jsoucna: dynamis a energeia. Dynamis se může stát čímkoli a forma promění látku ve skutečnou věc svou energií.

Zenon z Kittia (na Kypru), 336 – 262 př. Kr. Původem Žid. Začal učit jako dospělý v Athénách. Jeho škola byla na náměstí v pestrém sloupořadí (poikilé stoá). Podle toho byla jeho výuka pojmenována = Stoikové.
    Jeho učení rozpracoval do větších detialů nástupce Chrysippos. Stoikové učili, že věčnou pralátkou je oheň. Z něho vznikají všechny jevy, které se po čase vrátí do podoby ohně a vznikne nový svět. To se bude opakovat donekonečna. Činnost tomu dává Rozum (nejvyšší bůh), který je všude a ve všem. Stoikové vyznávali panteismus.
    Kdo má správné vědění, má správné jednání.

Epikúros ze Samu, * 341, + 271 př. Kr., žil v Aténách. Vedle Akademova háje založil v r. 305 na své zahradě školu s názvem Epikúrova zahrada. Učil o atomech jako Demokritos. Věnoval pozornost problému o šťastném životě.
    Toto učení = hédonismus převzal od Aristippa. Člověk uskutečňuje své štěstí tím, že žije v blahobytu , moudře, spravedlivě a mravně. Učil, že se bohové nestarají o svět a člověk se má vyhnout všemu, co způsobuje bolest. Nemá mít strach před smrtí, která je rozkladem atomů.

Archimedes, * 287 Syrakúsy, + 212 Syrakúsy na Sicílii, řecký vědec. Vypočítal objem koule, válce, kužele a dalších tělěs. Přišel na zákon o vztlaku v kapalinách. Podle legendy se mu to podařilo při koupeli, kdy vyběhl nahý z vody a volal Heuréka“ = řecky našel jsem.

Čchin Š´ – chuang – ti, císař, + 210 př. Kr., v roce 221 dal z terakoty vyrobit do své hrobky stráž 7000 vojáků. S touto armádou byl pohřben. Sochy, zvané hliněná armáda, nalezli archeologové v r. 1974, odkryty do 11. 7.1975 na rozloze 56 km², s vojáky bylo pohřbeno 50000 předmětů.

Ptolemaios, 2. století př. Kristem, řecký astronom, vydal Cosmographii, kterou opravil v r. 1507 německý kanovník katrograf Martin Waldseemüller, působící ve francouzském Saint Dié.

Lucius Licinius Lucullus 109 – 57 př. Kr., vojevůdce, proslul bohatými hostinami (lukulské hody), přivezl z Východu do Evropy třešně.

Marcus Tullius Cicero (z řečtiny výslovnost Kikero) * 106 př. Kr., zavražděn + 43 př. Kr. Jeho bratr Quintus byl propraetorem (zástupce velitele gardy) v Malé Asii. Římský řečník (rétor) a politik. Vystudoval právo, dějiny a filosofii. Napsal 894 listů (Epistularum), které se zachovali dva jeho přátelé: knihkupec Tacitus Pomponius Atticus a Cicerův propuštěnec Marcus Tullius Tiro. V jeho domě dožil řecký stoik Diodot. Cicero Hlásal ideál humanity a do 19. století byl nejčtenějším pohanským autorem, vedle Vergilia.

Spartacus (Spartakus), syn otrokyně, narozen v Thrákii (Bulharsko), ve 13 letech prodán do dolů v Lybii, kde ho získal majitel gladiátorské školy Batiatus, voják, vůdce povstání římských otroků v letech 73 – 71 př. Kr., povstání bylo potlačeno a 6.000 otroků ukřižováno podél silnic.

Publius Vergilius Maro, * 70 Andes u Mantovy, + 19 př. Kr. Brundusium (Brindisi), epický básník, napsal 12 knih Aeneis, kde líčí osudy Aenea, praotce Římanů, další básnické sbírky: Eclogae (zpěvy pastýřské), Georgia (zpěvy rolnické).

Gaius Cilnius Maecenas 1. stol. př. Kr., bohatý Říman, štědře podporoval umění, podle něho název mecenáš.

Beton znali Římané několik let před Kristem, na starých stavbách se našly otisky prken (bednění se provádělo stejně jako v současné době), stavbaři věděli, že tuto „podivnou hlínu“ najdou v okolí Vesuvu a města Baie, (rozšíření na stavby za císaře Trajána 53 – 117).
    Dávkování : 1 díl cementu, 2 díly písku, 4 díly štěrku, 0,75 dílu vody (voda 3, cement 4, písek 8, štěrk 16), při míchání jemného betonu se dává štěrk v menším poměru. Jednotlivé složky se promíchají nasucho, za půl hodiny beton začíná tuhnout.
    Nesmí se spolu míchat „hotový“ a obyčejný beton. Ukládá se v tuhém stavu, při „tekutém“stavu hrozí, že nadbytečná voda vytvoří dutiny a beton ztrácí pevnost. Při ukládání se musí průběžně zhutňovat (pneumatický vibrátor, prkno na tyči ap.). Více cementu – mastný beton, má sklon praskat a snižuje se jeho pevnost.
    Bednění se odstraní druhý až třetí den, bočnice pilířů a sloupků po 10 dnech. Při 25 °C se po zavadnutí musí 3 x za den kropit po dobu 14 dnů, potom dalších 14 dnů jednou za den, před deštěm se musí přikrýt folií. Při nižších teplotách pod + 5 °C, se používají betony vyšší třídy a množství se zvyšuje o 10 %, nalévá se voda ohřátá maximálně na 50 °C, při nízkých teplotách se nemá betonovat.

Horatius, 65 – 8 př. Kr., římský básník (Epódy, Ódy, Satiry, Listy)

Filón z Alexandrie, filosof, současník Ježíše

 

Doba po Kristu

Publius Ovidius Naso 43 př. Kr. – 17/18. po Kr. Sulmo (Sulmona) v Itálii, římský básník (Proměny = Metamorphoses, Lásky = Amores, Žalozpěvy = Tristia), byl ve vyhnanství v Tomách u Černého moře

Marobud (Maroboduus, Marobudus) * 4 př. Kr., + 34 po Kr. Ravenna, zakladatel mocné říše na území Čech, panovník keltského kmene Markomanů, který sídlil v 1. století na českém území. Podle římské kroniky „Barbar původem více než rozumem“ předsevzal si oddělit svůj národ od Římanů.

Kvádové sídlili na Moravě

Lygové germánský kmen, který sídlil mezi Vislou a Odrou

Vandalové později Lygy vytlačili a usídlili se na jejich místě, v letech 429 – 533 založili království v severní Africe

Lucius Annaeus Seneca (Seneka) * 4/5 př. Kr. Cordoba ve Španělsku, + 65 po Kr. Řím. Celý život prožil v Římě. Filosof, úředník, básník, spisovatel prózy. Manželka císaře Klaudia prosadila jeho vypovězení na Korsiku. V r. 49 se mohl vrátit a druhá manželka císaře Klaudia Agrippina mu svěřila výchovu syna Nerona. Po Neronově nástupu na trůn nabyl Seneka veliké bohatství. V r. 65 byl obviněn z účasti na atentátu proti císaři a spáchal sebevraždu.
    Napsal knihu Tragedie (z řecké mytologie). Další knihy pojednávaly o přírodovědeckých otázkách a mravouce. Vyjadřoval se i ke společenským problémům své doby. Byl stoupencem stoicismu. Hlásal rovnost lidí a lásku k bližnímu. Podle některých historiků byl přítelem sv. apoštola Pavla.

Vesuv vybuchl 24. 8.79 po Kr.

zvonky v Římě. Používaly se k zahánění zlých duchů, ke svolávání služebnictva a k buzení. Tuto zprávu zapsal v roce 89 Publius Cornelius Tacitus Mladší (55 - 123). V noci chodil ponocný a u každého domu zazvonil. Za dveřmi mu zazvoněním odpověděl hlídač domu a ponocný věděl, že je vše v pořádku.

Josef Flavius (Iosephus Phlavius)* 37, + 104, pocházel z kněžského rodu, matka byla z královského rodu Makabejců. Židovský kněz, historik, dějepisec.
       Ve své knize Starožitnosti židovské napsal o Kristu, že: „V tom čase žil Ježíš, moudrý člověk, jestli je možné ho nazvat člověkem, konal zázraky a neobvyklé skutky, přivedl mnoho lidí k sobě, ať to byli Židé nebo pohané. Jeho učeníci ho nazývali Božím synem. Byl to Mesiáš. Na udání význačných mužů Izraele ho odsoudil Pilát na smrt ukřižováním, ale jeho vyznavači ho nepřestali milovat. Třetího dne se jim ukázal živý, tak jak to předpověděli Boží proroci. Od té doby existuje obec křesťanů, kteří po něm dostali název.“ (18, III.,3).
       V tomto díle se nacházejí informace o sv. Jakubovi a sv. Janu Křtiteli (18, V., 2.) „Některým Židům se zničení Herodova vojska zdálo božskou pomstou za to, jak zacházel s Janem zvaným Křtitel. Herodes ho totiž usmrtil, přestože to byl dobrý člověk.“ (20, IX., 1.).
       Další knihy: Židovské války, Proti Apiónovi a autobiografie Život Josefa;
       Sám uvádí, že se narodil v roce Kaligulova nástupu na trůn, byl považován za zázračné dítě, měl kouzlo osobnosti a přirozenou autoritu. Ve svých 13 letech znal celý (Starý) Zákon, zúčastňoval se diskuzí o Zákoně a ve sporných otázkách se s ním radil sám velekněz. Od 16 let prostřídal všechny tři části judaismu: saduceje, esejce a farizeje, kde už zůstal.
       V r. 64 byli zatčeni někteří kněží a on se rozhodl, že je zachrání. Odjel do Říma, ale jeho loď ztroskotala na jadranském pobřeží. Z 500 cestujících se zachránilo 80. On sám se dostal do italského města Puteoli, kde se potkal s Neronovým oblíbencem hercem Židem Aliturem. Ten ho seznámil s císařovnou Poppeyou, která byla nakloněná náboženství Židů, dosáhla u císaře vysvobození židovských kněží a jeho štědře obdarovala.
       V Římě pobyl Josef Flavius 2 roky. Vrátil se do Izraele. V roce 66 vypukla římsko-židovská válka, stal se sprácem Galileje a vůdčím velitelem židovského povstání. Vytvořil armádu se 100 000 vojáky, opevnil města, vesnice i horské přechody. Jednoho dne mladí lupiči oloupili krále Agripu a Josef se rozhodl mu kořist vrátit. Obyvatelé města Tarichey se to dozvěděli a chtěli ho zabít, on si posypal hlavu popelem a odpřísáhl, že chtěl peníze použít na stavbu městských hradeb.
       Po dohodě s představiteli města nechal mladíky tak nelidsky zbičovat, že se z nich loupala kůže a pak je dal zkrvavené vyhodit na ulici, odkud se ostatní lidé v hrůze rozutekli.
       Vojevůdce Vespasián a jeho syn Titus začali s dobýváním Galileje a nezkušení židovští vojáci se rozprchli při pohledu na římské legie. 40 velitelů se ukrylo v jeskyni a navrhovali sebevraždu. Josef to zavrhl, dohodl se s Vespasiánem o darování života. Vymyslel plán, že budou všichni velitelé losovat, jeden bude popraven druhým, poslední spáchá sebevraždu. Tu Židé považovali za nejtěžší hřích. V aramejské verzi Židovských starožitností sám píše: „Šikovně počítal čísla losů a tak přelstil své druhy“. Když zůstal on a ještě jeden velitel, Josef ho přesvědčil, aby se vydali Vespasiánovi do zajetí, kde jim hrozila smrt na kříži.
       Vespasián dodržel slovo a daroval mu život, Titus si ho vyprosil jako osobního otroka. Josef mu předpověděl, že se on i jeho otec stanou císaři, stal se jejich poradcem proti svým rodákům. Židé v tom viděli zradu a odsoudili celou jeho rodinu do vězení.
       Josef se zúčastňoval na pohanských hrách a slavnostech. Viděl Vespasiánův vítězný pochod, v kterém nesli vítězné trofeje z Jeruzaléma: sedmiramenný svícen, obětní stůl ze zlata a chrámovou oponu. Tisíce Židů bylo vedeno na popravu.
       Vespasián a Titus se Josefovi odměnili za jeho věrné služby a dovolili, aby přijal jejich rodové jméno Flavius. Dostal římské občanství, soukromou rezidenci s mnoha otroky, doživotní plat a pozemky v Itálii a Judsku. Císař Domicián osvobodil jeho celý majetek od daní.
       Josef Flavius byl ženatý se čtyřmi manželkami a měl pět synů. Většinu života žil velice bouřlivě, později prožil zbytek života v klidné hojnosti v Římě, těšil se přízni tří po sobě jdoucích císařů. Zemřel za císaře Trajána, který mu za zásluhy o Řím dal postavit pomník.

Publius Cornelius Tacitus Starší, * 23, + 79 Comum, římský dějepisec, napsal 37 knih o přírodovědě a umění „Naturalis historia“.

Tacitus Mladší (Cornelius Tacitus), 55/56 – 117/120 Galie, římský dějepisec, konsul, spisovatel. Napsal dílo Annales (Anály), kde popisuje i požár Říma v r. 64. Text Análů se našel až v r. 1429. Přítel Plinia Mladšího.

papír vznikl v Číně v r. 105. Původně lidé tesali zprávy do kamene a barvou psali na stěny chrámů. V Mezopotámii vytlačovali klínové písmo do hliněných destiček. Rylo se do různých destiček z bronzu, mosazi, mědi a olova. V 9. století př. Kristem se používali dřevěné destičky pokryté vrstvou vosku, křídy nebo sádry.
       Ve starověkých Syrakusách se psalo na olivové listy. V Indii a na Cejlonu (Srí Lanka) se používaly listy palem. Písmo se vyrývalo rydlem a zabarvovalo barvivem. Několik listů tvořilo knihu.
       Ve starém Římě se psalo na kůru (lat. liber), později toto slovo označovalo knihu (angl. library = knihovna). Na na kůru z břízy se psalo také v Rusku. Od 2. století př. Kristem se psalo na pergamen, který byl hlavním materiálem na psaní až do objevu papíru v Evropě.
       Číňané psali na bambusové hole. Ve 3. století př. Kr. vynalezl Meng Tchien vlasový štětec, kterým začal psát na hedvábí, které bylo drahé a bambus těžký. V r. 97 po Kr. se Caj Lun stal správcem dílen císaře Jang Jüana, kde se zhotovovala zbroj.
       V r. 105 přišel na myšlenku vyrobit papír z kůry stromů, ze zbytků hedvábí, konopí, a rybářských sítí. Všechny tyto materiály roztloukl ve vodě, takže se jednotlivá vlákna oddělila a vznikla kaše. Tu naléval na síta a sušil na slunci.
       Později upadl v nemilost dalšího císaře. To ho sebralo natolik, že vypil jed.
       Přes Koreu, která patřila Číně se dostala výroba papíru do Japonska, kam výrobu přinesl budhistický mnich Dokijó a kde se papír začal vyrábět v r. 610 z konopí a ze dřeva moruší. V r. 751 byli zajati čínští odborníci v Samarkandu a museli začít výrobu v tomto městě. Nový objev se dostal s arabskými obchodníky do Bagdádu a Damašku, odtud na západ až do Egypta.
       Evropa přijímala novinku s nedůvěrou, protože to bylo dílo „nevěřících“. Spor o prvenství výroby papíru v Evropě vede Španělsko, Itálie a Francie. Podle legendy byl zajat na 2. křížové výpravě rytíř Jean Montgolfier a musel pracovat v papírně v Damašku. V r. 1157 se vrátil do Francie a založil výrobu papíru ve Vidalonu. Během středověku se nedostávalo různých hadrů. V r. 1666 nařídil Parlament, že se lněné a bavlněné textilie musí zachovat pro výrobu papíru. Za rok se ušetřilo 80 tun materiálu, ale přesto ho byl nedostatek.
       V r. 1684 anglický vědec dr. Lloyd zkoušel vyrábět papír z azbestu, který byl velice hrubý a vlastní váhou se trhal. René Antoine Ferchault de Réaumur předložil 15.11.1719 Francouzské Akademii zápis: „Americké vosy tvoří jemný papír, podobný našemu, ale extrahují přitom vlákna z běžných dřevin. Učí nás, že se dá papír vyrábět bez použití hadrů a plátna.“ V Anglii se objevovaly nápady vyrábět papír z lišejníku, lopuchu a z brambor. V r. 1801 vydal Patentový úřad patent Matthiasu Koopsovi na výrobu papíru ze dřeva. V r. 1855 chtěl Angličan Lloyd (shoda jmen) vyrábět papír z kravského hnoje a v r. 1879 měla být tato výroba zavedena v USA.

knihtisk vynalezli Číňané v 6. století, uměli vytisknout text, ale i obrázek, vyřezaný do dřeva. V 8. století tuto metodu zdokonalili Japonci a šířili tímto způsobem buddhistické texty. Ty jsou nejstarší tištěnou literaturou na světě.
       Od r. 1040 tiskli Číňané texty pomocí razítek vypálených z hlíny a slepených dohromady tmelem. Ve 13. století se v Koreji tiskli texty z písmen vyřezaných z mosazi. Byl vytištěn zákoník, který je nejstarší knihou na světě vytištěnou vysázenými pohyblivými literami. V Evropě se od r. 1370 používal tisk z dřevěných desek k potiskování svatých obrázků, látek a hracích karet. V r. 1440/1450 objevil knihtisk Johann Gutenberg, který je v Evropě považován za vynálezce knihtisku.

Plinius Mladší (Plinius Caecilius Secundus), * 62 Comum v Itálii, + 113/114 Bithýnie. Adoptoval ho jeho strýc z matčiny strany (ujec) Gaius Plinius Secundus Starší. V Římě vystudoval právo. V letech 111 – 113 se stal místodržitelem v Bithýnii.
       Napsal 10 knih Dopisů (121 Epistulae – listů) úřední korespondence. V listu císaři Trajanovi (Trajanus, 98 – 117), který pronásledoval křesťany, píše „o ušlechtilé Kristově nauce“ a o křesťanech tak čestně, až byl v podezření, jestli není sám křesťanem.
       V dalším ze svých listů píše o křesťanech: „Tato víra se šíří všude, nejen v městech a na vesnicích, ale v celé zemi. Chrámy pustnou a už dávno se nepřinášejí žádné oběti. Mají ve zvyku scházet se v určitých dnech před východem slunce a odříkávat modlitby ke Kristu jako bohu.“ Přítel Kornelia Tacita Mladšího.

Seutonius, 70 – 140, římský dějepisec, za vlády císaře Trajána byl vysokým úředníkem, a tajemníkem Hadriána, měl lehký přístup do státních archivů a správním kancelářím města Říma, Plíniův současník. Uvádí mimokřesťanská svědectví. O jeho nestrannosti se nedá pochybovat.
    V r. 121 napsal dílo „O životě císařů“ nacházíme dvě stručné, ale výstižné poznámky, v kapitole o Claudiovi: „Vyhnal Židy z Říma, za to, že neustále vyvolávali nepokoje, podněcováni jakýmsi Chrestom“. V kapitole o Neronovi píše: „Mučením byli potrestáni křesťané, vyznavači nové a zločinné pověry.“

Origenes, * 185 Alexandrie, + 254, napsal knihy „Obhajoba křesťanství proti pohanství“, v dějinách vystupuje jako první učitel křesťanství

Konstantinopolis (Konstantinovo město), řecká osada Byzantion se stala v roce 313 hlavním městem křesťanské Byzantské říše a 11. 5. 330 přejmenována císařem Konstantinem na Nový Řím, později Konstantinopolis (ve středověku Cařihrad – císařský hrad, dnes turecký Istanbul = Konstantinopol). V roce 425 založena universita.
    V roce 1204 oběť křižácké výpravy. Křižáci z něj udělali hlavní město latinského císařství. 1261 – 1453 pod vládou Byzantinců. 29. 5.1453 dobyt tureckými nájezdníky vedenými sultánem Mohamedem II. (vládl 1451 – 1481), který město přejmenoval na Istanbul. Po 6 týdnech bojů zanikla Byzantská říše a město se stalo muslimským.

28.10. 312 (v 6. roce vlády) císař Konstantin zvítězil u Milvijského mostu, den před bitvou se mu ukázal kříž s nápisem: IN HOC SIGNO VINCES = v tomto znamení zvítězíš.

Hagia Sofia, chrám Boží /Svaté/ Moudrosti (turecky Aja Sofia), později zvaný Megalé ekklésiá = Velký chrám. Chrám tvořily dva kostely z let 335 a 415. Dal je postavit císař Konstancius II. První chrám byl dostavěn v r. 360. V roce 381 se zde sešel II. ekumenický koncil (Cařihradský). Císař Justinián (vládl 527 – 565) chrám přestavěl.
       Od roku 352 pět let stavělo tuto svatyni 100 stavitelů a 10 000 dělníků. Přiváželi antické sloupy z Efesu, Athén i z Egypta. 27.12. 537 ho slavnostně otevřel.
       Podle legendy Justinián řekl: „Zvítězil jsem i nad tebou, ó Šalamoune.“ V roce 812 zde sloužilo 80 kněží, 220 jáhnů, 160 lektorů (předčitatelů), 25 zpěváků a 75 hlídačů. Bronzová brána hlavního vchodu byla zhotovena v roce 880.
       V tomto chrámu byla patriarchou Michalem Kerullariosem položena v roce 1054 na oltář exkomunikační bula, která dovršila roztržku na západní a východní církev (zrušena v r. 1965 papežem Pavlem VI. a patriarchou Athenagorasem).
     V r. 2007 představitelé pravoslavné církve, cařihradský patriarcha Bartoloměj I. a další východní biskupové podepsali dokument o uznání prvenství římského biskupa před ostatními biskupy a patriarchy.
       Chrám byl 29. 5.1453 přeměněn na mešitu rozkazem Mehmeda II. Fatiha – Dobyvatele. Ten vjel do chrámu na koni po mrtvolách vlastních vojáků a Byzantinců. V jihovýchodním rohu chrámu je 6 metrů vysoko nad podlahou místo, kde se zakrvavenou rukou opřel o zeď, aby nespadl z koně, který se plašil z pachu krve mrtvých.
       V r. 1920 se stal chrám Hagia Sofia muzeem. Při návštěvě papeže Benedikta XVI. v Turecku (29.11. – 2.12.2006) slíbila turecká vláda jeho navrácení katolické církvi. Vedle Hagie Sofie byl postaven chrám pro ikonu Hodégétrie = Průvodkyně na cestách (cařihradské Paladium)

Porfyrogennét = v purpuru narozený, jako první tento titul použil císař Konstantin VII. (913 – 959), později titul měli další byzantští císaři a císařovny

Attila, * 406, vládl 444 – 453, vůdce Hunů, zvaný Bič boží, r. 451 poražen Římany, r. 452 mu zabránil papež sv. Lev I. Veliký vyplenit Řím. V r. 453 byl otráven svou otrokyní (jméno Attila znamená velký otec).

Vizigóti ve Španělsku, království v letech 456 – 711 (moudří Gótové, žili v Rumunsku)

Ostrogóti v Itálii, království v letech 493 – 555 (bystří Gótové, pocházeli z Ukrajiny)

V roce 405 - 406 v zimě zamrzl Rýn a barbaři (Vandalové, Ostrogóti) vtrhli do bohatých měst v Germánii.

Chlodvík a Klotilda vybudovali v letech 481 – 511 Francké království se sídlem v Paříži, v letech 500 – 843 království Franků a Němců

Artuš, král Britů, + 537, sjednotil rytíře u kulatého stolu, aby nikdo z nich nebyl v čele, nebo se necítil odstrčený, kulatý stůl se stal symbolem rovnosti v rozhodování.

Mohamed (Muhammad = slavný, slavený, chvályhodný), zakladatel islámu.* 20. 4. 571 Mekka, + 632, počátek islámského kalendáře se počítá od jeho narození (proti křesťanskému letopočtu odečítá 580 let), otec Abd Alláh, zemřel před jeho narozením, matka Amina, zemřela v jeho šesti letech.
    V r. 610 došlo k jeho povolání za proroka, utekl z Mekky do Jatribu (Mediny), kam dorazil 24. 9. 622 a který přejmenoval na Al-Madína (Medina = boží město proroka). K útěku = hidžra, ho donutili bohatí obchodníci, kteří se obávali poklesu návštěvnosti pohanských model. Ve většině publikací se uvádí, že od tohoto roku se počítá islámský kalendář (méně o 622 let).
    V r. 630 se přemístil do dobyté Mekky, po jeho smrti byla stanovena hlavní muslimská modlitba (vyznání víry): „lá iláha illa ‘lláhi va Muhammadun rasúlu ‘lláhi = není boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorok (není božstva kromě Alláha a Mohamed je posel boží)“.
    Islám se dělí na 60 odnoží a sekt, islám počítá praotce Starého Zákona, Ježíše (Isá) a Jana Křtitele za své proroky, zvláštním způsobem ctí Pannu Marii (Meryen Ana).
    Ve středověku bylo jeho jméno vyslovováno Machomet, Machomed, a vyznavači islámu byli nazýváni machometáni.

arabská čísla: ٠ = 1, ٢ = 2, ٣ = 3, ٤ = 4, ٥ = 5, ٦ = 6, ٧= 7, ٨ = 8, ٩ = 9, ْ = 0

Mamlúkové (Mamelukové, mameluci) – vojáci z bílých otroků, Turci, Řekové, Arméni, Kurdové, Berbeři, Núbijci, Slované, v r. 1250 převzali moc a přijali islám, vládli do r. 1517, Osmanští Turci obsadili Káhiru a popravili posledního mamlúckého sultána.

čtyři moudré opice – v 8. století se z Číny do Japonska dostaly „čtyři moudré opice“ do Evropy se dostaly ve 13. století.
    Mizaru = nedívej se na zlo (nevidím).
    Mikazaru = neposlouchej nic zlého (neslyším).
    Mazaru = nemluv zlo (nemluvím).
   Iwazaru = nemysli nic zlého (nemyslím), symbol zkřížených rukou na srdci.
    Od 14. století se čtvrtá opice Iwazaru přestala zobrazovat jako zbytečná (jestliže člověk se nechce dívat na zlo, neposlouchat zlo a nemluvit zle, znamená to, že si ani nic zlého nemůže myslet)

Avicena (lat. Avicenna), * 17. 9. 979/980, + 1037. Perský (íránský) filosof z Buchary. Vlastním jménem Abú Alí al–Husajn ibn Abdalláh ibn Sína (otec Alího božího Husajna syna Abdaláha syna Sínova), arabský lékař, encyklopedista, básník, politik, přírodovědec.

 

Boží hrob

Císař Hadrián (Publius Aelius Hadrianus, 117 – 138) přejmenoval Svaté město Jeruzalém na Aelia Capitolina a na Golgotě vybudoval Forum. Zasypal židovské hroby a zarovnal terén.
    Císař sv. Konstantin I. Veliký a císařovna sv. Helena dali postavit rozlehlý chrám Božího hrobu, který byl v r. 335 slavnostně vysvěcen. Celou Kalvárii dal císař očistit od hlíny a odkryl hroby, které se tam nacházely. Podařilo se identifikovat hrob Ježíše Krista. Stavba chrámu přetrvala do roku 614, kdy ji perští Sasánovci zbořili do základů.
    V r. 639 dovolili muslimští vládcové postavit chrám v menším rozměru. V r. 1009 duševně nemocný muslimský kalif Hakem začal pronásledovat Židy i křesťany a bořit jejich svatyně. Se zemí srovnal i kostel Božího hrobu. Evropou se začaly šířit pomluvy, že ho navedli židovští poradci a společnost rozpoutala v židovských ghetách pogromy.
    Po vraždě kalifa Hakema, kterého zabila jeho vlastní sestra, dovolili noví kalifové Byzantincům postavit nový kostel Božího hrobu, který byl vysvěcen v r. 1048. Byl to komplex několika kaplí. Muslimové si vyhradili právo klíčů od svatyně, a to křesťané těžce nesli. V r. 1099 začali franští králové se stavbou velkolepého chrámu, který by se vyrovnal Konstantinově basilice.
    Chrám byl dokončen v r. 1149 a dochoval se dodnes. V r. 1545, 1927 a 1937 otřáslo Jeruzalémem zemětřesení, ale s chrámem nepohlo. V r. 1808 vypukl v chrámu požár, který byl včas uhašen a nezpůsobil žádné škody.

Papež Urban II., vyhlásil 27.11.1095 proti Seldžukům na ochranu Božího hrobu a svatých míst v Jeruzalémě vojenskou pouť (1. křížovou výpravu). V dobových pramenech se nepíše o křížové výpravě, ale o Peregrinatio, iter sanctum = pouť, svatá cesta. Vojáci složili slib, že jdou jako poutníci ve službách kříže.

1. křížová výprava (kruciáta) 1096 – 1099
2. výprava 1147 – 1149
3. výprava 1189 – 1192  
4. výprava 1202 – 1204
5. výprava 1228 – 1229
6. výprava 1248 – 1254
7. výprava 1270

----------------------------------------------------------------------

zvonovina 78 % mědi, 22 % cínu. Tento poměr se používá dodnes, ale každý zvonař má svůj recept. Poměr procent se může měnit přidáním stříbra. Tuto zprávu zapsal benediktinský mnich Theophilus (Teofil, 1070 - 1125) v knize De diversis atribus (O různých uměních), kde ve 3. díle v 85. kapitole popisuje odlévání a zavěšování zvonů. Po dopsání knihy zemřel.

Mešní víno. Od r. 1890 se na Samosu pěstuje a stáčí muškátové víno, podle starých receptur, čisté víno bez přídavků jako mešní. Odtud je zasíláno do Vatikánu.

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA